Poslední dopis Dr. Lindě Wichterlové

Vážená paní doktorko,
začal prosinec, pozítří zapálíme první svíčku na adventním věnci, do konce roku zbývá 30 dnů. Opět budeme přátelům a známým posílat přání všeho dobrého pro vánoční čas i celý příští rok. Tak, jak je v dnešní době zvykem, většina těch přání bude putovat elektronickou poštou, psát i číst je budeme na digitálních zařízeních. Jenom zlomek těchto přání bude napsán na křídovém papíru a odeslán tradičním způsobem. V posledních letech jsem papírové přání psal už pouze Vám. Letos již to, bohužel, nelze, a tak Vás chci naposled oslovit alespoň tímto způsobem.

Měl jsem tu čest potkat se ještě při svých vysokoškolských studiích s Vaším manželem. To setkání ovlivnilo celý můj život, určitě profesní, ale nejen ten. Díky problematice kontaktních čoček a Ústavu makromolekulární chemie, který pan profesor založil, jsem se mohl potkat s řadou lidí, kteří utvářeli i můj život osobní. Váš muž mě svou osobností ovlivnil i lidsky a díky němu jsem mohl poznat i Vás a některé členy Vaší rodiny.

Každého setkání s Vámi jsem si velmi vážil. Tvořili jste s panem profesorem úžasný pár, byla jste mu oporou ve všem, co činil, starala se o něho, dohlížela, aby při své nezměrné aktivitě dodržoval doporučení lékařů. Jeho činorodý duch, věčně ponořený do řešení nějakého výzkumného problému, byl ochoten přerušit práci pouze z jediného důvodu. Aby dodržel slib, že přijde včas k obědu, který jste nachystala. Byla jste okouzlující hostitelkou, a nezadali jste si spolu ve vzdělanosti i přirozené inteligenci, noblese, způsobu vyjadřování, vtipu i nadhledu. Vyzařovala z vás obou vzájemná láska a úcta. Měl jsem dojem, že se Vám v rámci rodiny podařilo vytvořit bezpečný přístav, který dával každému dostatečný osobní prostor a svobodu, a přitom se do něj každý rád vracel. Byla jste jeho majákem i pevným bodem, kam se bylo možné uchýlit a hledat porozumění a podporu.

Z Vašich rukou vzešly první tisícovky odlitých gelových kontaktních čoček, z Vašich rukou jsem přijal úžasný reveňový koláč, z Vašich úst jsem slyšel mnoho moudrých a vlídných slov. Potkávali jsme se sice spíš vzácně, ale vždy to bylo milé setkání. Ať už při návštěvách ve střešovické vile, nebo na Stražisku, později, po skonu pana profesora, na mnoha akcích, které byly pořádány na jeho počest. Obdivoval jsem Vás v posledních měsících života pana profesora, když už na tom zdravotně nebyl dobře a Vy jste mu dokázala zprostředkovat kontakt s vnějším světem, vytušit jeho přání, interpretovat jeho myšlenky. Obzvláště tehdy bylo zřejmé vaše společné duchovní sepjetí a propojení, i Vaše starostlivá péče o něj.

Na těch již zmiňovaných vzpomínkových akcích mě vždy fascinoval Váš přehled, nadhled, jemný humor, neústupnost od pravdivě vylíčené skutečnosti, kterou se někdy pokoušeli zástupci tisku trochu poupravit tak, aby lépe vyhovovala jejich předem připraveným konstrukcím. Vaše věta: „Ale kdepak, takhle to vůbec nebylo …...“ mně dodnes zní v uších. Bohužel, v posledních letech už jste do společnosti nevycházela, a tak jsem možnost osobního kontaktu s Vámi ztratil. Ale Vaši vlídnost, moudrost a laskavost si budu pamatovat vždycky. Stejně jako mě při vyslovení Vašeho jména zaplaví pocit úcty a takový ten hřejivý pocit, který nás zaplaví, když se potkáme s někým takovým, jako jste byla Vy. S krásným člověkem v plném významu těch slov.

Čest Vaší památce. Budu na Vás vždy vzpomínat.

Váš Jiří Michálek